28.01.2010
Rudí řádní nad Kladnem
Lenin je proto velký, že hodně ví. Ale vešel by se k nám do dveří? Tak zase po čase večer s filmem z produkce laciných knih, podsekce Filmy patří lidu. Tentokrát zfilmovaný archetypální kousek z pera samotného Zápotondy Rudá záře nad Kladnem. Dílko jest to ještě kravštější než Botostroj, což z něj dělá podívanou místy vskutku surreální. Děj je opět komplikovaný asi jako dětské rozpočítávadlo. Zapálený bolšán Toník v podání roztlemeného Pepíčka Beka se vrátí z vojny a jsa členem sociální demogracie, jak říkal jistý slavný důchodec z Vysočiny, jme se okamžitě agitovat, pořádat stávky a podobně. Dělnému lidu v Kladně je zle, úpí pod bičem otrokáře a už toho má plné modráky. Tudíž je třeba soudruzi udělat to jako v Rusku. Tam taky nečekali a udělali si revoluci. Prakticky všechno je zde špatně. Od blboučkého scenaria plného roztomile zhovadilých replik – téměř se zde nevyskytují přirozeně plynoucí dialogy, jen děsivé fráze z brožur – přes ochotnicky přehrávající herecký ansambl (m.j. Vlasta Chramostová, Jaroslav Vojta, Martin Růžek a jistěže Míla Besser) až po koňskou dávku pathosu, který eskaluje v závěrečném chorálu. Kontrolní otázka, copak asi zní v posledních minutách filmu? Samozřejmě, vše výše popsané jsem očekával, byla by bláhovost se domnívat, že by tenhle rudoopus disponoval byť jen procentem příčetnosti, ale aplikovat si tuhle čirou esenci zla si žádá celého soudruha a minimálně sto jarních pív.
25.01.2010
Fazekaši, už se neválejte, aneb Lepší dvakrát vyhořet
Tyhle lidi je radost stěhovat, míní doktor Radosta v komédii S&S Kulový blesk. Myslí samozřejmě rodinu Fazekašovu. No jo, jenže tihle lidi mají kočování v krvi, ale nechci vědět, co by pan Radosta řekl na přesun Hodkovičky – Chodov, který velmi příznačně proběhl ve dni, kdy nad republikou zuřila sněhová kalamita Dáša. Sněhu všude jako když nakydá a mysl nebohých kočujících bičována byla kocovinou, neboť se předchozího večera loučili se starým příbytkem intenzivně do pozdních večerních/brzkých ranních hodin. Sami jistě uznáte, že lepší výchozí situace snad ani neexistuje, nadto když ne všechno bylo sbaleno a připraveno k transportu. Leč povedlo se, páni brigádníci přiložili ruku k dílu, občas akčně zabalili i něco, co se stěhovat rozhodně nemělo (zvláště balík pomočených plen bosorce přivodil rozvernou náladu), ale celkově se akce obešla bez výraznějších následků na zdraví. Večer jsme se pro jistotu sprali znovu – v euforii nad vykonaným dílem – a v neděli šli poklízet do vybydleného starého příbytku. Takhle akční snad nebývali ani občani v Akci Z. Následující týden jsme se odměnili výjezdem do Luk. I ten se – na rozdíl od minulého – obešel bez nepředvídaných zádrhelů. Opět jsme s domorodým lidem podebatovali na rozličná témata: zda je Mars obydlen, svinibrodská zeleň že je prudce jedovatá a která známá herečka prodělala potrat. K besedě přisedl občas Démon, jehož volání jsme opět neoslyšeli. Zajímavé, jak mi v poslední době chutná tuzemský rum... Po návratu věnovali jsme se po večerech zařizování nového příbytku. Tu montujeme postel, ondy zase knihovnu, zbavujeme se papírových krabic a pokojem co chvíli létají všetečné dotazy typu "nevíš náhodou, kde je porcovačka na krůtu? – naposledy jsem ji zahlíd ve světnici mezi uhlím a bramborami..." Už jsme také zařadili knihy a z úžasem zjistili, že kapacita nových knihoven zdaleka nebyla vyčerpána, tudíž můžeme opět syslit rozličné svazky zábavné neb napínavé. Však je také dobře, sekyra u peněžního ústavu je mocná a až nebude na jiné kulturní povyražení, budeme se věnovat četbě nahromaděných spisů, na něž dosud nebyl čas. Však ono nám to čekání na splacení dluhu uteče.
11.12.2009
Mantry dle Mistrova kladiva
Jak už jsem před časem radostně zvěstoval, orkestr promenádní i komorní Master's Hammer vydal po dlouhých čtrnácti letech od bizarní nahrávky Šlágry novou desku. „Jednou se omrzí robota na písmu, což tak se přiklonit k luciferianismu?" řekl si chmurný typograf František, i povolal staré kumpány do zbraně. Jsou tu skorem všici, chybí jen bubeník Valenta. Bicí byla nahrány přes pady a zeditovány samotným Stormem. Proto ten lehce umělohmotný a zastřený zvuk škopků. Hudebně je Venkovská operetta Mantras logickým pokračováním Hlavy modernistovy ze Šlágrů s příměsí poťouchlého humoru Stormova projektu Airbrusher a perverzních choutek pana Necrococka. Docela velký prostor dostávají rovněž klávesy a různé elektronické zvuky, ve skladbách Propesko, Fantasie nebo Ganesha Mantra se Master's Hammer od black metalu odkloňují téměř absolutně. Novinkou je také poměrně časté používání čistého vokálu. O typický Františkův skřekot a chrapot nepřijdete, ale už je léty poněkud obroušen. Svéráznou výslovnost a typické frázování si ale užijete dosyta. Ale žádný strach, pořád je to náklep jako kdysi, pánové jsou sice v letech, ubylo vlasového porostu, přibylo vrásek a šedin, ale hrábnout do nástrojů znají pořád. Nu a pak tu máme samozřejmě zlatý hřebík večera, kterým jsou texty. Rozkošná bahenně archaisující slovní náplň nejlépe prozrazuje, že dílko vzniklo s ohromným nadhledem. Talent páně Štormův na vypečená slovní spojení, obraty a pointy s léty snad ještě zesílil a minimálně v tomhle ohledu je Master's Hammer stále zcela unikátní zjev na hudební scéně. Kdepak okultní výrazivo, zapomeňte na blackmetalové rekvizity, tohle je čirá recese, sranda, utahování si ze sebe samých, z vlastního kultu i z ortodoxních fanoušků. Ryzí příběhy ze života, slyš hned úvodní náklep Typograf, kde se nebohému písmomalíři zjeví daemonové, by ho ztrestali za to, že si z nich ve svých esejích a textech dělal švandu. Geniální. Následující text je nutno ocitovat celý, pjosenka se jmenuje Vrana a jest poctou panu malíři, který vytvořil obal CD. Tento výtvor mi při poslechu přivodil snad největší záchvaty smíchu: Papež plave v klystýru, šlauch už míří na díru
nevšedního malíře, co má klystýr na díře.
Štětku když do barvy namočí, mlaskaje do rytmu poskočí
jediný bleskový maneœuvre a už je na světě Chef d' œuvre.
On jest štětce gerojem, brutálního kýče cowboyem
udělal na terapeutku celkem příznivej dojem
jenomže ta dáma si to pořád dělá
v blázinci fasovaným elektrickým přístrojem.
Obdivuje Al-kajdu, ale i okultistu Jurajdu
taky Boba Zimmermana, i pyžama s runamama.
Pěstuje buršácký obyčej, nastaví kumpánům obličej
ale šosákům morální políček, tak jako do kafe rumíček.
On jest štětce gerojem, nápadů plnej vodojem
zdivočelá paleta náhle dostala průjem
músami vždycky políben, čerty všemi oblíben.
Maslo na cholstě, Naturmort igen.
Talentovanej kanibal, lidský ještě neměl, ale prej by si dal.
Modernistům nachystal funerál, k čemuž si opatřil arsenál
ostrý nůž, chandru, spleen a podél zdi se krade stín
a vzápětí než bys řekl „švec", v troubě se peče umělec.
On jest štětca gerojem, umetnosti predvojem,
kunsthistorický pojem gotovi sa pred bojem.
Svätý Martin s koňa hledí, država je s pokojem
poglavnik Ti salutuje predpisanym postojem!
Malovat žumpu celebrit a přitom se nepoblít
hromady stehen, kotlet, kýt, vosolit, zamíchat, usmažit!
Když zůstane jenom cynický škleb, trýzeň, hnědka, stříkot střev
tu náhle skví se světlý zjev, před vobrazem tuhne krev.
On jest štětce gerojem, s unikátním vývojem
lehce pluje příbojem před vítězným soubojem
až smrt pohne orlojem, pak zombiové s konvojem
vyrazí na velkej mejdan s feldmaršálem Martinem! Abych to shrnul, touto venkovskou operettou jsem nadmíru potěšen a poslouchám ji se stejnou chutí jako Ritual či Jilemnického okultistu. Oceňuji, jak šla kapela proti posluchačskému očekávání a natočila si album zcela a jedině podle svého. Však taky některé reakce ortodoxních, kteří se nemohou srovnat s tím, že Master's Hammer přišli s něčím jiným, než by podle nich měli, se mi jeví jako velice obveselující. Kampak na tuhle chásku s nějakými žánrovými škatulkami.
8.12.2009
Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest opocemi
Začetl jsem se do dvou knih, shodou okolností se obě týkají filmu. Rád bych se v krátkosti u obou zastavil. Nevím už, kterou jsem otevřel jako první, zato je mi ale jasné, kterou jako první odložím – brožuru z produkce laciných knih o Quentinu Tarantinovi. Napsal ji Jim Smith a mám podezření, že tenhle pán je mnohem víc nadšenec a pak teprve publicista. Budiž, fanouškovská vášeň není při psaní takové knihy na škodu, ale nějak se nemůžu zbavit dojmu, že tuhle knížku psal Smith především pro sebe. Slibuje rozkrytí intertextových narážek v Tarantinových opusech, což se mu celkem i daří, popisuje složitou vyprávěcí strukturu, poukazuje na to, že Tarantino si všemi filmy vytváří své vlastní universum, do něhož zapouští postavy a nechává je volně přecházet z jednoho příběhu do druhého. Potud celkem v pořádku, i když se mi sloh zdá občas chaotický a nepřehledný. Jako naprosto katastrofální ale hodnotím český překlad, plný anglismů, chybných vazeb typu „Val Kilmer nahrál na hudbu z filmu" a vyložených pitomostí jako „šavle od Hattoriho Hanzy". Samurajové přece běžně bojovali rapírem, to ví každý jouda. Nepopírám, Tarantinovy filmy mám rád, až na Grindhouse – Death Proof, u kterého jsem se nudil a Inglorious Basterds, které jsem ještě neviděl, ale tenhle blbospisek mi přijde naprosto bezcenný. Dobrý akorát tak pro nějakého nekritického tarantinovce, který musí mít vše, na čem se zjeví režisérovo jméno. Nebudu to už asi dočítat a kdyby o to někdo měl zájem, nechť se ozve. Naštěstí druhou knihu s filmovou tematikou louskám s mnohem větším nadšením. Jde o biografii mého velkého oblíbence Petera Sellerse z pera Eda Sikova. Věcně, vkusně, s patřičným nadhledem ale zároveň s ohromným zaujetím a hlubokou znalostí problematiky napsaná kniha. Sikov se vyhýbá lacině bulvárnímu přístupu, i když nezastírá, jak problematickou osobností Sellers byl. Vykresluje ho tak, jakým zřejmě opravdu byl – jako věčné dítě, rozmazlené, zhýčkané, které si svou naprostou duševní prázdnotu vyplňuje těmi nejluxusnějšími hračkami a ženami. I když se snaží stále se obklopovat lidmi, zůstává vlastně pořád sám. Sellersův bonmot o tom, že kdysi měl osobnost, ale dal si ji chirurgicky odstranit, je sice dostatečně profláklý, ale zcela výstižný. Sikov dopodrobna rozebírá všechny Peterovy filmy, skvělé, i ty pitomoučké. Zastavuje se o zásadních kusů jako Lolita, Dr. Divnoláska, podrobně a velmi zábavně líčí monstrózní propadák Casino Royale a samozřejmě zkoumá Sellersovu životní úlohu Jacquese Clouseaua. Právě na případu praštěného inspektora poukazuje na Sellersovo mistrovství. Tam kde by průměrný komik Clouseaua vymodeloval jako prostou karikaturu, přišel Peter Sellers s dokonale propracovanou studií člověka, který je k popukání právě proto, že se snaží za každou cenu zachovávat důstojnost a jen tak mimochodem nadhazuje myšlenku, že Clouseau je možná jediný normální a vyšinutý je svět kolem něj. Nemůžu se dočkat, až si po přečtení opět pustím nějaký film z panterovské série, teď jen který vybrat. Zřejmě zvítězí klasika klasik – „Opravdu Marie? Opravdu jste si stěžovala na můly? Ano, stěžovala jsem si na moly. Ahá, vy myslíte můly, ten létavý hmyz."
19.11.2009
Zabuším na bránu pohotovosti
Tak jsme si zase jednou vyrazili na Luka. Odfrknout si, spočinout na Vysočině, podebatovat s místním lidem a večer ochutnat pivo. Realita byla ale, jak už to bývá, poněkud jiná. Příjezd probíhal ještě relativně v pořádku, zábavní podnik ČD se činil, soupravy jely víceméně na čas, odpovědné osoby s kleštičkami střízlivé, kompetentní, bez viditelných psychických deformací. Tóčo ovšem nastalo při sobotě, Mikeš ulehl a probudil se, jak sám později shrnul, "bečel a popálenej", což znamená s brekem a rozpálenej. Teploměr atakoval hranici, na níž končí špás a začíná panika. A ježto jsme jako na příšeru zapomněli lektvarů srážících zvýšenou temperaturu a na pijavice se nám jaksi nechtělo, bylo třeba povolat taxametru a odjet do okresního města navštívit apothéku. Zakoupil jsem pililulek, podali jsme a zdálo se, že teplota se umoudřila a rtuť klesá. Jenže večer se zdravotní stav potomkův začal opět zhoršovat, chřadl vůčihledně, takže co teď? Pohotovost. Jenže jak se tam dopravit, když bratr, jinak velmi rychlá spojka, nemá momentálně automobilu? Vypůjčil si naštěstí jiný stroj i se sedačkou a vyrazili jsme. Na pohotovosti frau doktor seznala, že se jedná o ucho a poslala nás na ORL. Po chvíli se zjevil vědecký pracovník, provedl zákrok a předepsal antibiotika. Jenže apotéky už v městci mezitím zavřely, takže bylo nutno při nedělním dopoledni otůrovat bratrův motocykl a znovu vyjet do Iglau. V jedné neměli, v druhé ano, tož už v poledne jsme aplikovali. A přemýšleli, jak se dostaneme po víkendě do metropole, neboť vláčet ratolest schnellzugem se nám vážně nechtělo. Dopadlo to ještě dobře, vypomohl ochotný strýc, i sedačky jsme si vypůjčili, díky ještě jednou M + M, ale aby těch rozličných přírodních katastrof nebylo málo, ještě se nám podařilo rozbít sklénku, poškodit dálkové ovládání od televisoru, ucpat toaletu – už jste někdy hned po ránu lovili rozličné věci z mísy rukou, obalenou v igelitové tašce? Lze se divit důchodcům, že si po našem odjezdu oddechli tak, až se vzrostlí velikánové ve hvozdech klaněli až k zemi? Já se teda nedivím.
19.10.2009
Bad, bad lieutenant
Jak už jsem na těchto stránkách několikráte ventiloval, jsem věrným fanouchem zábavního orchestru New Order a všech jeho mutací a odnoží. Ta nejnovější s názvem Bad Lieutenant mě ale poněkud zklamala. Pachuť na patře jsem měl už z nedávných rozkolů v New Order – odchod basáka Hookyho, zlá slůvka, která si znesvářené strany vyměňovaly v tisku a podobně. Přišlo mi to nedůstojé pánů jejich věku a postavení. Jestli se Barney a Hooky už tak moc nesnášejí, ať to prostě zapíchnou a hotovo. Což o to, zapíchli, ale vzápětí tu máme "nové" New Order, tentokráte pod názvem Bad Lieutenant. Ten ostatně naznačuje, že nejde o vedlejšák, ale plnohodnotnou kapelu – spojnice agresivně a explicitně znějících dvouslovných jmen, přičemž první slovo má tři písmena, je jasná: Joy Division, New Order, Bad Lieutenant. Barney, Steve Morris, Alex James z Blur a další. Bez Petera Hooka, samozřejmě. Album vyšlo před několika dny a po několikerém pečlivém poslechu musím zkonstatovat, je to lehoulince nadprůměrný kytarový pop, nepokrytě rabující staré dobré časy s New Order. Jenomže tomu něco chybí. Pilotní singl Sink Or Swim je milý, chytlavý, i ten pokus o hookovskou basu je tam jasně patrný, ale už to není nic, co by mě zvedlo ze židle. V porovnání s takovými Electronic je to jen odvárek. Chybí energie, nápad, nechybí působivá atmosféra, tu Barney a spol. uměli vždycky a umí pořád. V rámci kytarového popu rozhodně slušná práce, ale v kontextu tvorby New Order + projekty je to jedna z těch matnějších desek. Ano, pořád je to lepší než One True Passion od Revenge, ale třeba druhé album Monaco je nesrovnatelně lepší. Bad Lieutenant rozhodně není ostuda, ale spíš než opravdová událost je to jen připomínka. Ano, Barney a Steve mají kapelu, zní to jako revival New Order. Škoda, říkám si, ale zároveň si uvědomuju, že jsem vlastně už ani žádnou bombu nečekal. Věřím tomu, že ve studiu vládla velká pohoda a pánové si nahrávání užili, ale ty nejlepší věci New Order vznikaly v napjaté atmosféře hádek, osobních sporů a ješitného trumfování sebe sama a těch druhých. Upřímně řečeno, mnohem víc než Bad Lieutenant si užívám novou desku Kiss, kterou naposlouchávám z pracovních důvodů a rovnou jsem v přehrávač přihodil i něco starších desek, ať je o čem psát. A na závěr bomba: cituji doslova z webu Master´s Hammer: The good news is that Master's Hammer is now in studio working on a new album after 14 years.
We'll be back soon. Franta, Vlasta, Necrocock, Monster and Silenthell.
8.09.2009
Nový název b(l)ožínku
Po letech jsem se rozhodl změnit název mého cancáku. A proč? Třeba právě proto. A nebo kvůli tomuhle. A nebo taky kvůli něčemu úplně jinýmu...
31.08.2009
Zpívá celá rodina
Opět po čase tu máme jednu hudební hádanku. Poznej, čtenáři, od koho je pjosenka a poté si s chutí zanotuj A budiž tma, to byl vstupní kód Střela zápalná, otrávený hrot To byly rekvizity jedné letní noci našich dní, Kdy jsme zapálili oheň poslední. Pod nebem, co hořelo jak krev Stoupali jsme výš k chrámu po schodech Klikání na ikonu v oltáři nevedlo nikam dál Řeklas: A budiž tma a tma bude tvůj chrám. Hoří chrám, v něm mě trhá smečka psů Roznětkou noční oblohy je létavice Rozvědkou noční oblohy je létavice Otčenáš, zbloudili jsme z cesty snů Oheň, příteli, bude moje inkarnace Oheň, příteli, bude moje inkarnace A budiž tma, jak ta egyptská Óda na temno je záře mystická A já se vydal radši hledat svou pravdu do podzemí Dobrý časy zdechly, zůstaly ty zlý. Zápalná střela, oheň poslední Utíkej, příteli, než se rozední Útočit na nejnižší pudy, to ti jde, jsi sedmilhář Řeklas: A budiž tma, zhasni tvá svatozář.
Drámo ve večerce
To je porád velkoobchod sem, řetězec tam, ale pravá člověčina dřímá ve večerce Došly lahváče, blížily se narozeniny naší slečny Aglaji, bylo tedy nutno jednat. Uchopil jsem tedy ruční přepravku na deset pivéček (praktická, zvlášť do auta) a odkráčel do nedaleké večery doplnit zásoby. K tomu jsem do batožiny přihodil čtvero lahvic od Birellu (později vysvětlím), které jsem hodlal směnit za říšské koruny. Jenže ouha. Sotva jsem začal v krámě ládovat prázdné kuželky do bas, zastavila mou činnost prodávající paní s ovázanou rukou slovy: "Pane, kolik si budete brát těch piv?" Na tohle nedám, osmnáct mi již bylo, zastrašit se nenechám. "Deset," odvětil jsem pevně. "A tyhle čtyři vám tu nechám," dodal jsem ještě. "Pane, na dveřích je ale oznámení, že bereme jen prázdný za plný. Takže ty čtyři si vemte, ty vám nevemu, jen těch deset," pronesla paní a ledva jsem vykoktal, co že je to za prazvláštní nařízení, spustila osoba srdceryvný monolog. Prý si z krámku rozliční živlové udělali prostý výkup lahví, kde prý by se v jejich sortimentu vzal Budvar, Smädný mnich a další podezřelé značky, prý tu přes prázdné lahvice padali a dokonce prý byl jeden občan tak sprostý, že, zvěděv novou vyhlášku stran vracení obalů, mrštil těmito o podlahu a ryče cosi sprostého odkráčel. Paní pak musela vzít smeták a zametat, ale už si prý postěžovala šéfovi. Venku vedro, uvnitř krámu kreminální živlové a kde má pracující osoba dojít zastání? Ondyno jí prý jeden výtržník zkroutil ruku, vykloubil – odtud ten obvaz – a to prý jen proto, že mu nechtěla dát na dluh. Co prý by tomu řekl šéf. "A co byste řek, den předtím tady byla nějaká jeho holka, zaplatila za nej tři tisíce a on si druhej den příde, že chce zase na dluh," žalovala paní a pak dodala: "Proto jsem taky od vás stála tak daleko, já se už teď bojím," odhalila ve mě večerkového rváče. "Chtěla jsem volat policii, ale to by mě zase určitě šéf vynadal, že se to mělo vyřešit jinak," lkala ještě, zatímco jsem ukládal piva do odměrky a cítil se provinile, že jsem před chvíli reptal. Oslava se vydařila, po pivech se ale jen zaprášilo. V neděli jsem tedy mašíroval znovu v krám, pamětliv nařízení. Hodlal jsem zakoupit deset kousků a k tomu nějakou tu čokoládovou pokroutku. "Tak mám deset Braníků a vzal bych si mléčnou čokoládu," děl jsem žoviálně, abych ženu za pultem trochu rozptýlil. "Pane," děla jen smutně pracovnice a uchopila tabulku čokolády do dvou prstů. Ohnula ji jako list papíru a pak gumovitou rozbředlou věc zase vrátila do normální pozice. Pochopil jsem, zaplatil a šel o obchod dále. Nedivte se, venku vedro... P.S. A kde se vzal ten Birell? Inu, bylo třeba napojiti žíznivého kolegu PF, který coby řidič nemohl píti a přijel, aby nám porychtoval komputer.
25.08.2009
Botostroj
Večer strávený s klasickou agitkou z 50. let stál za to. Úžasně archetypální dílko. Zápletka je prostinká, jako houska na krámě, řeklo by se. Fabrika Botostroj, postavená dle amerikánského vzoru, nabírá nové zaměstnance. Šéf (v démonisujícím podání Vítězslava Vejražky) se navenek tváří jako lidumil, ale v jádru je prohnilý a jde mu jen o chechták, nikoliv o člověka. To hnedle prokoukne mladý zapálený komunist Joska (Vilém Besser), když mu šéf pro jeho rudé smýšlení naplije do tváře a práci mu odepře. Joska je nucen skrývati se v exilu, tisknout letáky, které se svou partou soudruhů distribuuje skrze nebojácného a rozšafného párkaře, agitovat a balit soudružku Marii (Eva Kubešová). Moc se mi líbily krystalicky hovadné scény, kdy Joska a Marie debatují na nádraží tímto stylem: Joska: Znám vašeho bratra, to je dobrý člověk. Komunista, že? Marie: A kdo by nebyl?! Joska: Však! Krásná je taky postava rozkolísaného intelektuála Antonína (Zdeněk Řehoř), který byl v Sovětském svazu, pročež si na něj šéf dává majzla, ale pokusí se ho zlomit na svou stranu. Zamává mu jidášským grošíkem před obličejem, dá mu funkci, Antonín si koupí motocykl a chodí planě hýřit a flámovat se smetánkou. Včas ale dojde uvědomění a v klíčové scéně se hrdě postaví proti kapitálistovi a všem po pravdě vyjeví, jak to chodí v Sovětském svazu. Že tam není žádných běd, ani nezaměstnaných, ani kůru ze stromů že tam nežerou. A pionýři? Ty Antonín viděl, v Leningradu. A to byl nejsilnější zážitek jeho života. A závěr, kdy Joska plamenně přejde z rozhorleného projevu ke zpěvu revoluční písně, by nedojal asi jen největšího cynika. Jen tak pro pořádek, jedním ze tří scenáristů Botostroje byl nezničitelný Otakar Vávra. Ten pán skutečně umí všechno.
Což takhle svatba, princi?
Jeden z výtečníků našeho někdejšího studentského kolektivu vstoupil nedávno do chomoutu, i přizval si nás na tuto kratochvíli. O zážitky nebyla nouze, ne vše si pamatuji, ne vše je kulantní vyzrazovat. Ale o jednom povyražení se zmínit musím: krátce poté, co jsme přibyli na msíto určení a obhlédli stavení, kde se bude konat frej, zaujala nás docela výrazná postava. Občan oblečen v zelené sako, které už mělo nejlepší léta za sebou, vikslajvantovou košulu, podivné kalhoty a vázanku s pestrým vzorem. Vypadal, že se poctivě předpíjel už před započetím sobáše a okamžitě se zjevila hypotéza, že jde o "strýčka, který si na svatbu přijel pučit peníze". Smáli jsme se tomu velice, ale úsměv nám poněkud zamrzl na rtech, když jsme zjistili, že pán a jeho družka s námi bude sedět u stolu. Projevoval se velmi hlasitě hlavně u slavnostního projevu, jež vedl tatík nevěsty. Plácal se do kolen, něco blábolil a lil do sebe šumivé víno. Marně jej družka mírnila v konzumaci, pán se zdál být ve formě. Poobědvali jsme a já se vydal ke stolu pro dezertík. Nabral jsem na talířek něco sýrů, odnesl ku stolu a šel pro nápoje. Záhy za mnou do fronty přišla bosorka s tím, ať se neleknu, ale že mi pán z talířku sežral všechen sýrec. Družka ho prý sice kárala, ale on si nedal říct a vyluxoval vše dokonale. Nevěřil jsem svým uším a otázka dne zněla, co je to za osobu. Nadto, když po jídle, dezertu a mnoha odměrkách nápoje odešel do stínu lípy a usnul zdravým spánkem opilce. Někdy v brzkém odpoledni, podotýkám. Čípak asi tento strýc Baloun je, vrtalo nám hlavou, až nám pan ženich poskytl rozřešení: pan tchán si prý ve vesnici, kde se svatba odehrávala, ustanovil vévodství a toto je ministr přes požívání alkoholu. Tak to zase ano, byl to čacký muž a svého úřadu se zhostil dokonale.
30.07.2009
Kdo se kam vydělá?
Kde začíná lidská blbost, začíná logika ČD. O humoristickém podniku ČD a jeho podivné péči o cestující osoby, která si nic nezadá se středověkým mučením, potažmo žhavením lebky zvaným budík, jsem se na tomto místě rozepisoval několikráte, pročež jen stručně. Představme si situaci, kdy máte na přestup šest minut, vlak má pět minut sekeru, tudíž váš přípoj dojede ve chvíli, kdy vystupujete z prvního pojezdu a musíte s kočárkem provést zrychlený přesun skrzevá podchod a letět jak o závod až na konec právě přijedší soupravy. Neboť zařídit to tak, aby přestup, má-li být zrealizován v takto šibeničním termínu, bylo lze vykonat prostým přejitím na druhý perón, je zřejmě zcela mimo kompetenci a chápání instituce. A když tedy v potu tváře dosupíte k vagónu pro přepravu dítek, který je samozřejmě až na konci, průvodčí vám sdělí: "Pane, to dítě si budete muset vydělat." Soupeřily ve mě dvě odpovědi, jedna zněla: "Milá paní, to dítě se za chvíli vydělá samo, žádný strach", druhá pak mnohem jadrněji: "Já bych se nejradši vydělal na celý tenhle váš bordel na kolečkách." Nahlas jsem ale jen něco zamektal a vydělal, jak poručila paní s kleštičkami.
20.07.2009
Jak se teď zdraví důchodkyně
Odposlechnuto na ulici. Slyšel jsem už mnoho pozdravů, od klasického Ahoj, přes pionýrský pokřik Buď připraven, pergnerovské zlo Čágo belo šílenci až po čiré hovadnosti jako Čus pičus nebo smrtící krampolovský pozdrav dřevařů Ať nám tvrdne kulatina. Ondyno mě ale na ulici usmrtilo duo penzistek, které se loučilo slovy Ať se nám líp nakupuje. Přiznám se, ještě notných pár hodin poté jsem přemýšlel, co tím vlastně ty dámy myslely...
Harry Potter a poněkud uspěchaný Princ
Jsem si vědom toho, že se opakuju, velmi povedené shrnutí dojmů z šestého filmového HP naleznete u bosorky na blogu. Já jen přihazuji něco svých pocitů po návštěvě kinoteátru. Tak za prvé, řemeslně se Princi dvojí krve dá vytknout jen máloco, samozřejmě v intencích žánru. David Yates je silný v kramflecích hlavně v civilnějších dialogových scénách, postavy usazuje do studených koutů, z mládeže se snaží herecky vytřískat co to je – veteráni nic takového nepotřebují, své postavy už mají zažité a pokud jde o novou posilu Jima Broadbenta aka Slughorna, není námitek. Do potterovského vesmíru vklouzl jako horký nůž do másla. Čekal jsem ale – a tím se pomalu dostávám k jádru pudla – že bude Princ dvojí krve jaksi temnější a bezvýchodnější. Ne ve smyslu barevného ladění nebo hororových prvků, ale někam se vytratil ten z knihy dobře známý permanentní pocit ohrožení. Však víme – hesla, domobrana, strach, pusto na ulicích, ani přátelé nevěří sami sobě. Voldemort sice není ve filmu ani v knize osobně přítomen, ale jeho dílo cítíme na každé stránce. Pocit zmaru, strachu, nejistoty. Ve filmu bohužel najdeme pouze drobky a jestli si Yates a Kloves myslí, že to odbydou víceméně zbytečnou pasáží náletu Bellatrix a Fenrira na Doupě, tak ani omylem. Tuhle vycpávku si mohli odpustit. Je to tak, největším problémem Prince dvojí krve je scénář, který zcela zásadní okamžiky buď opomíjí, nebo odbývá. Želím absence Gauntových, takto páteře knihy, ale co se dá dělat, to by měl film pět hodin. Ale co to naprosto chladné finále, prosté jakékoliv emoce? A přitom se na plátně odehrává klíčový moment celé ságy. Stalo se módou plivat na čtyřku, tedy Ohnivý pohár, ale vzpomínáte si na ten hodně nepříjemný pocit v krku, když Harry Potter přivlekl do všeobecného veselí bezvládné tělo Cedrica Diggoryho? A tady nám zemře jedna z nejdůležitějších postav a divák necítí zhola nic. O tom, že ze závěrečné řeže zbylo jen několik pšouků a odhalení identiny Prince dvojí krve se odbyde vlastně jen tak mimochodem, se dostatečně rozepsala již bosorka, s tím nehodlám ztrácet čas. Takže ano, Princ dvojí krve je lepší než bezkrevné první dva díky rutinéra Chrise Columbuse. Yates víc pracuje s hloubkou obrazu, mnohem lépe si rozumí s herci, má drajv, bohužel je to ale stále "jenom" řemeslník, nikoliv vizionář. V porovnání s Vězněm a Pohárem tak Princ zaostává. Pokud jde o Fénixův řád, jsou zhruba nastejno, ale pětka měla prostě emocionálnější vyvrcholení, nedá se svítit.
10.07.2009
This Charming Man v Arše
Mozzer!!! Resumé hned na úvod? Bylo to geniální. Morissey přijel, zazpíval, zvítězil. První koncert, u něhož jsem měl pocit, že trvá deset minut. Chvílemi spadlá čelist, hlavně u famózně vygradované depky Life Is A Pigsty. Nadupaná doprovodná kapela s vizáží sígrů z Pomády v čele s dobromyslným strejdou Bozem Boorerem. Dojmů je moc, zkusím jě vtělit do nějakého souvislého textu. K Arše jsem přibyl po šesté, fronta úctyhodná, pouštět začali až v sedm. Okamžitě jsem zamířil k stánku s upomínkovými předměty a pídil se po tričku. Zakoupil jsem modré s emblémem Moze a nápisem Tour Of Refusal. Poté jsem korzoval sálem, vyhlížel známé gesichty – bylo jich dost – a hledal sobě nejlepšího místa na stání. Trochu mě rozladil fakt, že si Moz přivezl předkapelu a když tato spustila, rozladění pokračovalo. Sice měli zpívající fešandu, spíš obnaženou než oblečenou, ale hudba mě nebavila ani za mák. Nezajímavá discokytarovka, jakých dostanete v každém krámě dvanáct do tuctu. Když Doll And The Kicks ohlásili poslední song, docela jsem si oddychl. Pak blesková přestavba aparátu a projekce na plátno. Archivní rock’n’rollové záběry, tiskovka s Lou Reedem, nezbytní New York Dolls a jejich Looking For The Kiss v německé televizi a pak už první tóny This Charming Man. Extáze od prvních tónů, poctivě jsem si odhulákal všechny věci z repertoáru The Smiths a pokud mi paměť sloužila, i sólové věci. Moz ležérně pohazoval kabelem od mikrofonu, házel grimasy a dělal neodolatelně teatrální gesta. Hlasově byl v naprosté pohodě, i ty nejsložitější melodické kudrlinky vyzpívával suverénně a tu a tam utrousil nějaký suchý, většinou perfektně padnoucí fór. "Jak už jste jistě poznali, já jsem Doll a tohlo jsou The Kicks," sdělil například při představování doprovodného ansamblu. Vrcholů bylo mnoho, kromě zmíněné Life Is A Pigsty například Let Me Kiss You, při níž hodil do publika propocenou košulu, o níž se strhla rvačka, mohutně skandovaná Ask, klenutá I´m Throwing My Arms Around Paris, s extatickým nasazení odehraná First Of The Gang To Die a další. Vlastně když tak o tom uvažuju, celý koncert byl jeden velký vrchol. Vidět Morrisseyho takhle zblízka (ano, byl jsem v prvních řadách, i když už léta na koncertech postávám vzadu) je prostě zážitek a vůbec se nedivím všem v první lajně, kteří se rvali o to, aby si s ním podali ruku. Mimochodem, moment, kdy jedna paní u beden vyzvedla na ramena svého malého synka, aby si s Mozzerem taky potřás pravicí, což pěvec učinil, mi nádherně secvakl s obalem aktuální desky Years Of Refusal. Všechno to do sebe zapadalo, i ta přísně rockabillyová vizáž členů kapely, i ty Mozzerovy typické croonerské vokální linky, pod nimiž burácí seštelovaný motor. I´m OK By Myself, zpívá Mozzer v poslední skladbě nové desky. Řekl bych, že ano. Podle všeho je momentálně opravdu spokojený, vyrovnaný a plný energie. Před časem položil Aran na stránkách Silver Rocket řečnickou otázku, ke komu Morrissey směřuje všechnu tu lásku, která září z jeho písní. Já bych po včerejšku řekl, že ke všem lidem, kteří chodí na jeho koncerty a poslouchají alba. Rád bych napsal, že to byl koncert roku, ale nebyla by to tak úplně pravda. Pro mě to byl jeden z koncertů života.
30.06.2009
Diktátoři v Adalbertu
Čas a místo konání: velkoprodejna Albert, Můstek, kolem poledne Všechny pokladby obsazeny, fronty jak na výjezdní doložku, nervozita. Dělnému lidu ze zpocených rukou vypadávají lahvice s kolovou limonádou, slečinky nervózně šustí pytlíky s celozrnými rohely a polystyrenovým chlebem a pěstěnými nehtíky drnkají do flaštiček s jogurtovým nápojem. Ve frontě u pokladního pána, který byl za rychlost při obluhování již třikráte trestán, úsměv má že by starý Brůna s křikem utekl a na markování si zásadně bere lupu, anžto ani jeho brýle nejsou s to prorazit tupozrakost, se jeden zákazník začal hlasitě dožadovat odnosné tašky zdarma. Má na to dle cedule, která se mu cimblá nad hlavou, právo. Stojí na ní, že pokud budou ve frontě před vámi čtyři a více osoby a budou-li všechna kasíršuplata obsazena, taška je vaše. Pán byl v právu a zopakoval svou prosbu. S výběrčím to ani nehlo, pouze zamumlal jakousi výmluvu, kterou jsem neslyšel. Snad tašky došly a nových není, kdo ví. Každopádně pán zbrunátněl a zaburácel hlasem mocným: "Nedělejte si ze mě srandu, já jsem zákazník. Tohle je podnik teda, Hitlera a Stalina na vás, ty jediný by s váma pohli!" Dokončil plamennou filipiku a jal se nákup ládovat do vlastní igelitky. Nešlo mu to příliš, prsty se třásly rozčilením, ale já byl vděčný za trochu rozptýlení v čekání. Zalitoval jsem jen, že podobně odbojně nezareagoval i pokladní, ale ten se zdá splachovací.
18.06.2009
Zmatlaná banda
Zašel jsem si včera na koncert hudebně-zábavního uskupení Mötley Crüe a zde stručné shrnutí dojmů. K ódvaréně jsem přichvátal něco kolem půl sedmé a překvapila mě malá koncentrace glamově vyhastrošených, jakož i civilněji vyhlížejícíh fanů – chvíli to vypadalo, že jsem u kulturáku sám, pak už se početnější skupiny načesaných mládenců a dívek, spěchajících k taneční zábavě, přece jen vyrojily. Vyzvedl jsem akreditaci a zaujal místo v sále. Popil jsem předražené pivo, podebatoval s kolegy a vyslechl nejprve sety obou předkapel. Backyard Babies nabídli vcelku sympatický, byť ničím zvláštní pouliční rock´n´roll, stejně tak Duff McKagan´s Loaded, kteří krom domovského repertoiru zabředli i do pokladnice Guns N´Roses, z níž vylovili So Fine a pak jakési medley z největších hitů, podle mě víceméně zbytečné. Myslel jsem v tu chvíli na kolegu OGara, který stál těsně pod pódiem. Na koncert přišel výhradně kvůli Duffovi, vyloudil na mě tužku, chtěje ukořistit umělcův autograf a po ukončení projekce Loaded stánek opustil, řka, že mu Mötley Crüe můžou políbit prdel, protože tuhle kapelu nikdy neměl rád. Jistě je to i kvůli známé slovní přestřelce Vince Neil vs. Axl Rose a známé vzájemné nevraživosti, jež mezi oběma gangy svého času vládla. Pak mě ale překvapuje, že se Duff odhodlal jet s nimi coby support. Inu, staré spory už jsou zřejmě zažehnány. Hlavní hvězdy večera začala, nutno přiznat, trochu rozpačitě a křečovitě. Jako kdyby si teprve osahávaly prostor, takže letitý flák a tradiční otvírák Kickstart My Heart, jakož i další následné pecky, vyzněly tak trochu do prázdna. Příliš jsem také nepochopil sólové extempore Micka Marse, zařazené jako třetí položka setlistu, no kde to jsme? Na jazzrocku? Postupem večera se ale výkon kapely zlepšoval, povedlo se nahodit řemen a bylo s podivem, jak se nové věci z aktuálního alba Saints Of Los Angeles bez problémů vyrovnají klasickým kusům, pokud je mnohdy rovnou nepředčí razantnějším nápřahem a lepším zvukem. Mrzelo mě, že jich večer nezaznělo víc a litoval jsem taky, že nedošlo - ze zcela logických příčin, samozřejmě – na eponymní album z roku 1994, které nazpíval John Corabi. Škoda, mohli být Mötleys větší kabrňáci a nasadit třeba takovou Poison Apples nebo Driftaway. Otázkou ovšem je, jak by si pan Neil poradil s vokálními linkami. Výkon kapely byl dobrý: Vince Neil mi svým krapet nemotorným poskakováním připomněl Barneyho Sumnera, což jsou body k dobru. Tommy Lee má stále úder jako kráva a nadto se ukázal jako celkem zábavný, ehm, bavič. Nikki Sixx, takto vůdce smečky, hraje spolehlivě a poskakuje přiměřeně svému věku a životním zkušenostem. A Mick Mars? Ohohó, image a ohoz indiánského šamana, shrbená postava, slušivý klobúk a co riff, to střela přímo na střed terče. Zvuk byl hutný a dřevní a projekce dokázaly, že pánové mají stále svůj osobitý smysl pro humor. Bush, výjevy z béčkových filmů, scény z porna, ukázky z Mechanického pomeranče (ha! já věděl, že si beru správné tričko) a logo poslední desky, to vše smícháno v dryjáčnicky pouťový, ale k hudbě se naprosto hodící koktejl. Koncert vygradoval přídavnou baladou Home Sweet Home, kterou naopak velmi citlivě podbarvovaly archivní záběry Mötley Crüe, jakási historie kapely v několika minutách. Prosté, účelné a funkční. Až jsem se skorem dojal. Mimochodem, velmi se mi líbil další prvek na scéně – zrcadlově obrácený nápis Los Angeles. Smysl je jasný – tohle je odvrácená strana města. Celkově jsem byl spokojen. Na kolena jsem neklekl, ale za svých šedesát jsem si užil velmi dobré podujatie. A teď už jen doufat, aby zase Morrissey nechytl rýmičku a v červenci skutečně přijel. To pak budou chvalozpěvy.
6.05.2009
Rosomák je blbina, ale zábavná. Proč? Páč jsem to řek!
Opět po čase trocha kultůry. Vyrazil jsem opět po čase do kinoteátru na novinářskou projekci, poveselit se pohyblivými obrázky, které pořídili filmaři z Hollywoodoo. Tentokrát se dával kus Wolverine, celým jménem tedy X-Men Origins: Wolverine. ČIže návrat na počátek X-mení ságy, sledující zrod nejoblíbenějšího mutanta Wolverina. Film produkoval Hugh Jackman a je to na něm vidět. Hérec nesleze z plátna, kamera se ho nemůže vynadívat a co chvíli se producíruje do půl těla, mrkaje na divačky i v těch najzazších řadách. Hugh má zřejmě rád commandovskou estetiku akčních pecek 80. let, Wolverine vypadá přesně jako z té doby a vidět ho ve dvanácti, ryčím nadšením a biju před ním hlavou o zem s pevným přesvědčením, že nic lepšího nikdy nikdo nestvořil a nestvoří. Bobužel, v roce 2009 je tenhle přístup lehce passé, zvlášť po filmech jako Temný rytíř...ale hlavně po prvních dvou dílech X-Men Bryana Singera. Rattnerovu upatlanou trojku odmítám vzít na vědomí. Wolverine mi utekl jak voda, nenudil jsem se u něj ani chvilku, ale je mi dost líto, že režisér Gavin Hood nejenže nenavázal na Singerův psychologizující (přesto divácky velmi atraktivní) styl a vydal se nejsnazší cestou testosteronové zábavy pro teenagery. Takže neposílám jeho film do pekel, ale dojem z něj asi nejvíc vystihuje toto: když jsem po závěrečných titulcích pílil na toalet, míjel jsem skupinku mládežníků, kteří zasvěceně rokovali, že nejlepší bylo prvních dvacet minut. Věřte, že jsem si pár minut po skončení nebyl s to vybavit, jak kurňa ten film vlastně začal. Další zápisek týká se hudby – kdo by to byl řekl. Jedna z mých nejmilejších kapel New York Dolls vydala nové album Cause I Sez So. Těšil jsem se na něj velice velmi, předchozí deska, kterou glamové šlapky pořídily po více než třiceti letech od výtečné Too Much Too Soon, se mi líbila moc, poslouchám ji pravidelně. Novinka vznikla v produkci Todda Rundgrena (další oblíbenec, heslo zní Meat Loaf), který páchal jejich epochální debut. Těšil jsem se o to víc. První poslech byl překvapující, až na několik výjimek se nekoná příliš zemitých nářezů, album je v poklidném, až baladickém duchu. Blues, salsa, reggae!!! – slyš selbstcoververzi Trash s typickými rundgrenovskými sbory – poklidná nálada, hodně akustických kytar. Jenže...i tak je to pecka. Zní to přesně tak, jak je možno Dolls vnímat. Jako omlácené pardály, kteří už nemají potřebu řezat do pouličního osvětlení a přepisovat dějiny. Své řekli. Stáli u zrodu punku, zástupy glamrockových kapel včetně Aerosmith, Guns’N Roses, Mötley Crüe a dalších by bez nich nevěděli, co hrát, Morrissey by nenašel odvahu postavit se na pódium s mikrofonem a z nebožtíka Johna Anthonyho Genzalea by se nikdy nestal radioaktivní Johnny Thunders. Každý mejdan jednou končí. To všechno z téhle desky slyším. A když se nad ránem uklízí skleničky a vysypávají popelníky, zní nová deska NY Dolls. Po pár posleších mám jasno - jedna z desek roku. Napříč žánry i generacemi.
16.04.2009
Přísná rychta na venkově
Tenhle post je určen především pánům RVHP, Jaegerovi, Patttovi a dalším, s nimiž jsme ondyno rozebírali půvaby vesnických tanečních zábav Takže vězte, pánové, opět jsem si po čase na jednu vyrazil. Vyjel jsem totiž na Velikonoce s mladým pánem na Vysočinu, taková skromná pánská jízda. Přes den jsme s Mikešem korzovali po Lukách, občas zaběhli do mateřské školy u Bubláků a v neděli jsme s pánem Mišákem usoudili, že je čas na kulturu. Ledva jsem mládě uložil, vydal jsem se do ulic. S Mišákem jsme usoudili, že není možné jít do sokolovny bez předpití se a požili něco slivovitzova nápoje – tentokrát se ukázal jen jako dobrý sluha – a trochu vína. Už poměrně načati jsme něco před půlnocí vyběhli na sál, abychom zvýšili věkový průměr publika. K tanci a poslechu hrála kapela Uteč Jordan II. Znám se s některými členy osobně a s dalšími jsem se seznámil na záchodku. To bylo tak, zakoupil jsem sobě první pivo a přišlo na mě nutkání. Navštívil jsem onu místnost, ale zdráhal jsem se jaksi odložit kelímek na zem – co kdyby mi do něj nějaký alkeholem zmožený návštěvník nachcal, ne-li něco horšího. Takže jsem bláto uchopil obratně pysky a zuby a volnýma rukama prováděl močbu. Vedlestojící mušli pak obsadil samotný frontman Jordanu II, takže jsem bujaře mladíka oslovil – ty seš ten zpívající, že jo? Nadšeně přikýval, tetele se, že již ho poznává sprostný lid. Další přátelská slůvka jsem prohodil s baskytaristou, již ne na klozetu ale normálně u výčepu. Akci tuto jsem samozřejmě nejdřív častoval pobaveným úsměvem, ale po vypití dalších piv již jsem bujaře poskakoval pod pódiem, pařil na kde co a dožadoval se skladeb na přání. Tuším, že mi nějaké i zahráli, aby se pan redaktor z Prahy poveselil oblíbeným bigbítem. A pan Mišák? Pamětliv slov své žínky, která ještě před naším odchodem pronesla prorockou větu "Mišénku, já nevím, proč furt chceš chodit do sokolovny, když se pak pokaždý pobleješ", držel se piva, pak se mi někam ztratil a až druhý den mi volal, jestli nevím, kde má peněženku a že chodil se známými i neznámými na kořauku. A tradici dodržel, prý hnedle třikrát. A druhý den do vlaku a hurá zpět do Práglu. Cesta byla suchá, místy velmi, neboť mi Mikeš vyloncal všechnu vodu, kterou jsem sobě vzal coby tišitele kocoviny. Také mi neustále padala hlava, ale ustál jsem to. Alespoň jsem si zvědavě prohlížel spolucestující – dva bratři, zřejmě študenti ČVUT neb matfyzu, muteř s dvěma již odrostlejšími a vzpurnými dítky, černě oděná kindersatanistka s pentagramem na krku a jizvami na ruce (emo?), prohánějící diskmána, a já s Mikešem, který švitořil, že "pomem gagem za babí a dídou Kajlem". Jó, na vesnici to halt žíje.
6.04.2009
Jak jsem se (opět) srazil
Nastal čas a akční bývalé spolužákyně ze vzdělávacího ústavu, který mi bylo po čtyři léta naštěvovat, svolaly opět po letech sraz. Vydal jsem se směle vstříc zážitkům. Zde stručné shrnutí, akce započala již kolem šesté a tré nejvytrvalejších jedinců, tedy já, kolega JL a kolegyně VB, jsme statečně uzavírali ve dvě hodiny ráno. Sešli jsme se v taneční restauraci Venuše, což samo o sobě zní výhružně, ale anžto jsme obývali saloonek, dění ve veřejné části nám bylo venkoncem ukradné. Jen tu a tam zabloudily k uším nelibé tóny kolotočářských odrhovaček a při pochůzkách na toalet jsem koutkem oka zahlédl křepčící mládežníky na miniaturním parketu. Sedánek jsme započali oblíbenou hrou Poznej toho, kdo právě přišel, v níž jsem si vedl poměrně úspěšně a drtivou většinu nově přibyvších děvčat jsem poznal – s chlapci jsme dorazili společně jako jeden muž. Veselá chvíle nastala, když se v našem separé objevila holčina, kterou nebyl nikdo s to identifikovat. Ve chvíli, kdy jsem byl přesvědčen, že bezpečně vím, o koho se jedná, osoba přiznala, že si spletla vchod a že k nám nepatří. Škoda, mohla třeba oživit program zpěvem, recitací, štriptejsem nebo něčím podobným. Debaty se vedly klasické – matky od rodin líčily, jak "odstavují, přebalují, kakají, čůrají, blinkají", objednávaly sobě kafé, Mattoniho kyselku a podivné jakési barevné koktajly, které vypadaly jako rozšmelcované Bon Pari. Pravé křídlo kontrovalo lahví vína a viděl jsem, že došlo i na panáky. My s chlapci – až na jednoho renegáta abstinenta - se celý večer poctivě drželi piva, odepřeli si panáky – takže mi na druhý den byl celkem lehko – a rozebírali vše možné. Dorazil i třídní profousor, vytasil se s něco memorábiliemi: omluvnými listy, na nichž převažovaly omluvenky typu rodinné problémy a střevní potíže, podebatoval přátelsky a prozradil, že zanechal tabakismu. Na to, že šlo o tělocvikáře a jeho spotřeba činila dvě krabičky startek denně, úctyhodný výkon. O druhé hodině ranní jsem povolal taxametru a odjel dělat hají. Ráno mě čekala cesta vlakem, což je vždycky zábava, momentálně navíc s bonusem, jelikož je mezi Jihlavou a Havl. Brodem výluka. Zinkaje se po jihlavském nádraží, pozoroval jsem cestující osoby a tu mi do cesty vkročil občan s krhavým zrakem a požádal o finanční dotaci deseti korun. Mám pocit, že socky jsou rok od roku náročnější na údržbu, byly doby, kdy se vágus spokojil s několika šestáky a najednou celá pětka. Možná i na sociálně slabé občani dolehla tuhleta kríze, kdo ví. Každopádně jsem pánovi nedal nic, byl jsem v nějak odbojné náladě, a doufal, že si to se mnou nebude chtít vyřídit ručně. Nevypadal právě přátelsky. Naštěstí odkráčel kamsi do polí a já už bez dalších incidentů směřoval ku Práglu.
|
