16.03.2009
Na horách taje sníh... ...řeka je divoká a chladná...Teda, v Železnej Rudě to byl spíš potok, ale chladný a divoký taky. Vyrazili jsme si totiž zase jednou na hory, konkrétně na Šumavu. Já coby absolutní nelyžník jsem se těšil na špacírgangy v přírodce, okukování místních pamětihodností a nasávání člověčinky. Místo toho jsem nasával něco jiného, což započalo už ve vlaku. Vzal jsem totiž prozřetelně (?) lahvici slivovitzova nápoje a švestkový démon udělal své. Cestovali s námi ještě pan Hugo a paní Effa s mladým Tonym a zejména pan Hugo byl dle očekávání zdatným sparingpartnerem. Ale i dámy si vypily po kalíšku, to zas jo.
Po příjezdu a ubytování jsme plynule pokračovali v ochutnávání tekutin až do pozdních hodin a druhý den bylo velmi těžko, zvlášť při večeru, kdy i zbytkový démon přestal působit. Ouvej. Nicméně, na horách nebývají kocoviny tak ukrutné a další dny už byly přece jen jasnější a konzumace držena na uzdě. Pár piv večír, nějaký ten kulturprogram ve formě společenských her a hurá spinkat. Zlatým hřebem akce byl bezesporu poznávací výlet vlakem nach Ludwigsthal. V plném složení naší expedice jsme se dokolébali na nádraží a v nádražní restauraci vyčkali otevření okénka. S panem Burdou jsme se odebrali provést transakci zakoupení lístku a byli účastníky následného humoristického sketche:
My: Dobrý den, rádi bychom se v počtu osmi osob plus nezletilá dítka vydali vlakem do Ludwigsthal, mohl byste nám poradit, jak na to?
Místní Alois Nebel: Mohl, jděte pěšky, ten vlak, co s ním chcete jen, totiž dneska nejede. A i kdyby to jelo, přišlo by vás to na 880 Kč.
My: A jak bychom se tam dostali jinak
MAN: A proč tam chcete jet?
My: Jen tak...na výlet.
MAN: Tak tam nejezděte, tam nic neni. Vylezete a jste někde v lesích.
My: Aha...
MAN: Hele, za půl hodiny vám jede osobák do Alžbětína, tam si vylezete, přejdete hranice a jste v Něměcku taky. A máte to levnější.
My: Tak my se poradíme a dáme vám vědět.
Poradili jsme se, dali pánovi vědět a vydali se do Bavor, kde jsme navštívili místní cukrárnu, nehorázně se napchali sladkým a po absolvování kalorického blitzkriegu se odebrali zpět na vlak s vědomím, že o kus člověčiny člověk narazí i na konci světa.
Definitivními fanoušky Českých drah jsme se ale stali při zpáteční jízdě. Nejprve jsme si užili něco nervů, když nám paní provozní z pensionu dovezla batožiny v minutě, kdy vlak vjížděl na peron a když už jsme si mysleli, že se nemůže nic stát, začalo podivuhodné dobrodružství. Před Plzní vtrhla do našeho kupé průvodčí a hlasem jasným se otázala, zda vystupujeme "Na hlavním". Přitakali jsme a pustili to z hlavy. V Plzni náhle zarachotily dvéře a zmíněná osoba naším směrem zahulákala: "Jak to, že nevystupujete??!!" "Ale my jedeme až do Prahy," špitli jsme nesměle. Orgánka zachroptěla a naladila o oktávu výš: "Ale já jsem se vás ptala, jestli jedete do Plzně na hlavní," zaržála, až se jí tučný podbradek zatřásl. "O Plzni nepadlo ani slovo," kontrovali jsme plaše. "Hmmm, tak to budeme muset ty vaše kočárky zase naložit," zamumlala až se okenní tabulky zatřásly a poroučela se. Představa, že bychom jeli dál a naše zavazadla dlela opuštěná v Plzenci nás natolik dozložila, že byla nutná terapie lihovým nápojem. To, že se vagónem co chvíli prohánějí ozbrojené ruce zákona a zřejmě pátrají po celostátně hledané osobě, nám už ve světle těchto skutečností přišla jako prkotina. Přiznám se, už jsem ani nevěřil, že se nám ze začarovaného vlaku podaří někdy vystoupit. Ale nakonec ano. Tak horám zdar a za rok zase někam...